Historie a současnost elektrotechnických norem

Zřejmě vůbec první dochovaná pravidla pro elektrotechniku, která by se dala ze sou­časného pohledu označit jako elektrotechnická norma, pocházejí z roku 1882. Tato pra­vidla byla publikována v anglickém časopisu Journal of the Society of Telegraph Engineers and of Electricians (Odborný časopis společnosti telegrafických inženýrů a elektroinsta­latérů) pod názvem Pravidla a předpisy pro zamezení nebezpečí vzniku požáru od elektrického osvětlení.

U našich severních sousedů, v Německu, byla v Eisenachu 23. listopadu 1895 schválena první komplexně pojatá pravidla pro elektrotechniku Svazu německých elektrotechniků VDE (Verband Deutscher Elektro techniker). Tato pravidla byla pod názvem Bezpečnostní předpisy pro elektrická silno proudá zařízení publikována o dva měsíce později (v lednu 1896) v centrálním listu pro elektrotechniku ETZ (Elektrotechnische Zeit schrift, Elektrotechnický časopis), který vydával společně Elektrotechnický svaz a Svaz německých elektrotechniků. Následníkem těchto prvních pravidel pro elektrotechniku je současný soubor německých norem DIN VDE 0100 (VDE 0100).

Z hlediska standardizace měly první německé předpisy již sofistikovanější podobu ve srovnání s anglickými pravidly z roku 1882 a obsahovaly mj. také ustanovení např. o pro­vozních prostorech a zařízeních, o doporučených průřezech vodičů a pojistek v závislosti na velikosti provozních proudů, o izolaci a upevnění jedno- nebo vícežilových vodičů, o ukládání vedení, o min. odporu izolace zařízení aj. Nechybělo zde ani grafické ztvárnění prvních elektrotechnických značek jednotlivých prvků obvodu, ani ustanovení o povinnosti vytvořit pro každé silnoroudé zařízení elektrické schéma zapojení, včetně např. určení prostoru (prostředí) podle polohy a účelu, stanovení průřezu a druhu izolace vedení a typu jeho uložení (zvonkové izolátory, kroužky, trubky apod.), umístění přístrojů a pojistek, umístění svítidel, elektromotorů atd.

V českých zemích byly vydávány dílčí předpisové normy ve velkých podnicích a korporacích také koncem devatenáctého století (např. normalizace základních strojíren­ských součástí a materiálů nebo konstrukční předpisy pro železnici). První moderní národní elektrotechnická normalizace se však objevila až ve dvacátých letech dvacátého století v souvislosti se založením první celostátně uznávané organizace (v roce 1919), kterou byl Elektrotechnický svaz československý (ESČ). Ten vydal v  roce 1920 první československé normy jako soubor Předpisů a normálií ESČ. V roce 1922 byl oficiálně založen vrcholný normalizační orgán – Československá normalizační společnost, která zpočátku vystupovala pod zkratkou ČNS, nicméně záhy došlo ke změně tohoto označení na ČSN.

V současné době je označením ČSN myšlena česká technická norma, tj. dokument schválený pověřenou právnickou osobou (§ 5 zákona 22/1997 Sb.) pro opakované nebo stálé použití, vytvořený podle tohoto zákona a označený písmenným označením ČSN, jehož vydání bylo oznámeno ve věstníku ÚNMZ (Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví).

Bouřlivý rozvoj nových technologií od druhé poloviny 20. století neustále mění prostředí, ve kterém člověk pracuje, žije nebo tráví svůj volný čas. Velká změna nastala v české normalizaci v roce 1997, kdy se Česká republika stala plnohodnotným členem CENELEC a CEN, resp. po vstupu ČR do Evropské unie v roce 2004.

V současné době probíhá proces harmonizace českých norem s evropskými normami. ČSN se stává harmonizovanou českou technickou normou, přejímá-li plně požadavky stanovené evropskou normou (EN) nebo harmonizačním dokumentem (HD), které uznaly orgány ES jako harmonizovanou evropskou normu, nebo evropskou normou, která byla jako harmonizovaná evropská norma stanovena v souladu s právem ES společnou do­hodou notifikovaných osob.

ČSN není obecně závazná, ale má dobro volný charakter. Závaznost ČSNa z tohoto vyplývající povinnost jejich dodržování může ale vzniknout např. na základě smlouvy, kde jsou uvedeny odkazy na konkrétní normy.

Elektrikář jednadvacátého století, který chce držet krok s vývojem, pracovat kvalitně a podle všeobecně uznávaných pravidel techniky, což ve skutečnosti odpovídá evropským standardům, to v porovnání se svým předchůdcem z konce devatenáctého nebo z počátku dvacátého století zkrátka nemá vůbec snadné.

Mezinárodní elektrotechnické normy pro lepší svět – Co je IEC?
Mezinárodní elektrotechnická komise (IEC), založená roku 1906, je světová organizace, která vypracovává a publikuje mezinárodní normy pro elektrotechnické, elektronické a příbuzné obory. 
Normy IEC pokrývají všechno: od kabelu až po vláknovou optiku, od elektrické zástrčky a zásuvky, až po elektrické transformátory a parní turbíny, od jednoduché elektrické žárovky až po lékařská operační zařízení, od mikrovlnné trouby a pračky až po informační techniku a videokazety, atd.
Posláním IEC je, prostřednictvím národních komitétů, propagovat a podporovat mezinárodní spolupráci ve všech otázkách normalizace elektrotechniky a příbuzné problematiky.

Proč jsou mezinárodní normy tak důležité?
Mezinárodní normy IEC usnadňují světový obchod tím, že účinně odstraňují jeho bariéry, vedou k novým trhům a k hospodářskému růstu. Prostě komponent nebo systém, vyrobený podle norem IEC a vyrobený v zemi A lze prodat a používat v zemích B až Z. Normy IEC jsou životaschopné, protože také reprezentují jádro dohody Mezinárodní organizace obchodu o technických bariérách v obchodě, jejích více než 100 členů centrálních vlád explicitně uznává, že mezinárodní normy hrají kritickou roli ve zlepšování účinnosti průmyslu a v rozvoji světového obchodu. 
Normy IEC představují společná hlediska stran, které se zabývají jejich ustanoveními, zejména výrobců, uživatelů, spotřebitelů a skupin se všeobecnými zájmy. Jsou určeny k tomu, aby pomáhaly průmyslu, vládním orgánům a široké veřejnosti; poskytují průmyslu a uživatelům rámec pro ekonomii konstrukčního návrhu, vyšší kvalitu výrobků a služeb, větší schopnost spolupráce a lepší účinnost výroby a dodávek. Zároveň normy IEC také podporují lepší kvalitu života tím, že přispívají k bezpečnosti, zdraví a ochraně životního prostředí.